Létající ARO 4x4
Sdílejte tento článek na Facebooku
Rád bych Vás možná v trochu úsměvném duchu seznámil s dobrodružstvím, které se mi poštěstilo s novým vozem ARO 4x4. Celá pohádka se započala psát někdy na podzim loňského roku. Nejmenovaná společnost působící v oboru elektroslužby v Horažďovicích mě oslovila s poptávkou na dodávku pracovního vozu s vysokozdvižnou plošinou.
Společně se zákazníkem jsme překousli nekonečnou sple nových poznatků, neúplných informací a jiných trapasů spojených se stavbou plošiny na podvozku ARA 330. Důležité však je, že jsem to já a ani zákazník nevzdal. Došlo tedy k vytouženému smíru a k podpisu kupní smlouvy. Podle objednávky to měl být terénní „pomeranč“ ARO 338, 3místa, motor Andoria 2.5TD, výkon 75kW, volitelný pohon 4x4, uzávěrka zadního diferenciálu, zesílené pérování, oranžové lakování kabinky „včetně vnitřku“, výstražné majáky a to nejdražší nakonec: bílá vysokozdvižná plošina INREKA 14-3.
Očekávali jsme tedy na vytoužené předání. Na ten slavný den nikdy nezapomenu.
Den „D“ L.P. 22/2/05. V celé ČR byl už delší dobu kalamitní stav a v noci začala řádit i sněhová vichřice. Vůz byl k vyzvednutí přímo u výrobce plošiny INREKA Uherský Brod. Bylo před námi dlouhých 380 km s vozem Octavia se zimním obutím. Počítal jsem s nejhorším, plná nádrž nafty, lopata, lano a rukavice. To vše byl základ pro přežití. Celou cestu sněžilo, teplota -5°C. Cesta po dálnici byla v celku plynulá až na pár zlomených kamionů a osobního vozu ve zpětném zrcátku, které se začalo po dálnici svéhlavě točit a přetáčet. Problém však nastal po sjetí z dálnice u Slavkova. Cestu uzavřely neprostupné jazyky. Nezbývá než otočit a hledat jiné sjezdy z dálnice. Do cíle dorážíme se štěstím kolem 11h dopolední.
V Uherském Brodě je vše nachystáno. Pan Volek nám teoreticky i prakticky předvádí funkci plošiny. Zákazník je nadmíru spokojený. Na vlastní kůži poznává, jak je plošina od českého výrobce promyšlená a funkční ve všech směrech. Musíme však pokračovat v našem transportu a vydat se na cestu nazpět.
Zapínám volnoběžky a sedám za volant pomeranče. Ve 14h vyrážím v doprovodu Octavie směr Horažďovice. První poznatky jsou hodně o zvyku. Vůz má pomalejší akceleraci oproti klasickému ARU. Jen samotná plošina má 1300kg. I ty největší kopce však brala minimálně trojka. Na kruhových objezdech není problém s nadměrným náklonem. Rámová konstrukce podvozku ARA je dostatečně pevná. Kotoučové brzdy se mi zdají účinné. Po dálnici jedu i 100 km rychlostí. Nebýt krátkých zrcátek, tak bych předjel i více náklaďáků. Zrcátka jsou z klasického ARA a tak předjíždím jen v otáčkách, kde lépe vidím za sebe. Jsou dost cítit nárazy větru. Vítr se opírá do nástavby, ale ARO drží jako přibité. Rozjezdy do zasněžených kopců se kupodivu daří i bez předního náhonu. Na dálnici D1 jsem měl trochu problémy se žaludkem. Vůz má totiž zdvojené tlumiče a dost tvrdé pérování. Pomeranč šlapal celou cestu na výsost vzorně. Jediný problém byl s ukazatelem směru jízdy. Na 223. km odešlo relátko. Signalizoval jsem to tedy ostatním řidičům majákem. Ve večerních hodinách již couvám s vozem do vytopené garáže v Horažďovicích. Pomeranč má za sebou nejdelší cestu ve své pracovní kariéře a na sobě ani škrábaneček.
Druhý den už vyrážím s novopečeným majitelem na testovací jízdu a zaškolení obsluhy. Za městem sjíždíme na nezpevněnou komunikaci a jedeme vstříc přírodě. Souvislá vrstva sněhu se stále zvyšuje. Čtyřkolka hrdě proráží novou stopu ve sněhu. Pokoušíme se zastavit v kopci a řadíme pomalou redukci. Rozjezd jde úplně s přehledem. Uzávěrka zatím nedostala slovo. Nutno podotknout, že na voze nejsou terénní pneu. Jsou tam pouze základní „Lasičky“. Zastavujeme na přilehlé louce s nápadem na vysunutí výsadku v koši do „Modrého světa“.
Necháme běžet motor na volnoběh. Zatáhneme ruční brzdu. Přes spojku zapínáme čerpadlo s náhonem k nástavbě. Přistupujeme k ukotvení vozu pomocí hydraulických „pacek“. Zastavili jsme však v náklonu a tak využíváme bublinku k ustavení vozu do roviny. Z recese ještě dobíhám do vozu zapnout majáky. Nastupujeme do koše a stoupáme do 14m výšky. Zvuky hydrauliky a pohyby pákou mě dost připomínají pouťové atrakce „HALLY GALLY“. Tady nahoře je opravdu překrásný výhled. Pomeranč se zdá tak maličký a Andorie je jen slabě slyšet. I přes obavy z ukotvení vozu na kluzkém povrchu zkoušíme rotaci kolem základny o celých 360°. Boční dosah koše je impozantních 6m. Ovládání tří ramen pomocí hydrauliky je opravdu přesné a tiché. Vyzkoušíme chcípnutí vozu přímo z koše. Vše utichlo.
Pro případ problémů je zde manuální páka, se kterou si doslova zapumpujete až k vytoužené Zemi. Já však mačkám žlutý vypínač a v pohodě nastartuji Andorii přímo z koše. Navádíme koš k Zemi a vystupujeme pohodlně vedle vozu do čerstvého sněhu. Připadám si jako astronaut na Měsíci. Složení ramen do přepravní pozice je dílem okamžiku. Jen při zvedání kotvících pacek je dobré zavřít dveře od vozu. S nadšením nastupujeme do příjemně vytopeného ARA a odjíždíme hledat silnici.
Ještě ten den vycházím majiteli vstříc a nechávám na zakázku prodloužit ramínko zrcátka o celých 15cm. V plánu jsou i další zlepšováky: korýtko na nářadí v koši, zateplené zábradlí koše pro obsluhu, samolepka „Zavři dveře“, výstražná zebra na zrcátkách, odrazky na koši, atd. Ale to už nechám na nápadech šikovného majitele, který si své ARO doladí z láskou sám.
Autor: Libor CHLAN, ADT Horažďovice
Oprava pravopisu: Kateřina Svatošová
Další fotografie naleznete ve Foto-video galerii.
.